Jaroslav Šmída - správce areálu
Sports Club Nove Mesto nad Metuji

Sportovní klub a příznivci nejen paralympijské atletiky gratulují Věrce Jiráskové k významnému životnímu jubileu

Před pár dny Věra Jirásková, československá a česká paralympijská reprezentantka a medailistka z vrcholných závodů, oslavila 70 let.

Sportovní klub a příznivci nejen paralympijské atletiky gratulují Věrce Jiráskové k významnému životnímu jubileu

Před pár dny Věra Jirásková, československá a česká paralympijská reprezentantka a medailistka z vrcholných závodů, oslavila 70 let.

Věrčin osobní a sportovní příběh v mnohém ukazuje vývoj sportu handicapovaných v bývalém Československu a posléze v Česku. V roce 1975 vstoupila do TJ JAMES Bratislava jako atletka na vozíku kategorie F55, neměla přehled ani velkou možnost výběru. Při sportovních hrách „Knapkův memoriál“ v rehabilitačním ústavu v Hrabyni přestoupila v roce 1986 do TJ Meta Hrabyně, aby se záhy spolu s dalšími „matadory“ československé paralympijské atletiky (Štefan Danko, Jaroslava Mrtková, Pepa Hůlek, Vojtěch Vašíček, Štefan Bogdan, Pavel Šibrava, Karel Nehudek, Zdeněk Šebek, Peter Škorník, Kateřina Tůmová-Dvořáková, Michal Stefanu, Pepa Štiak, Franta Pürgl a řada dalších) nachomýtla kolem nově vznikajícího paralympijského centra při SK Nové Město nad Metují a při prvních tamních závodech v roce 1988 přestoupila do novoměstského sportovního klubu, kde pak zažila svá nejúspěšnější léta a kde jako členka vydržela dodnes.

Věrka Jirásková po pádu železné opony objížděla atletické závody pro handicapované zejména v Kreutheimu a Heidelbergu v Německu, kde se u trenérky, klasifikátorky, rozhodčí a pořadatelky Christl Wittmann učili snad všichni z tehdejší střední a východní Evropy, dále v „Mecce paralympismu“ ve Stoke Mandeville v Anglii. V Barceloně 1992 se stala první paralympijskou medailistkou v historii našeho SK; získala stříbro v hodu diskem.

Na historicky prvním MS v paralympijské atletice v Berlíně (1994) získala stříbro v disku a bronz v oštěpu.

Na všech závodech měla Věrka „smůlu“, že měla ve své kategorii F55 nepřekonatelnou soupeřku, ale i výbornou kamarádku Marianne Buggenhagen (GER), a proto má doma sbírku mnoha stříbrných medailí. Kromě LPH v Barceloně, tehdy ještě jako členka československé výpravy, se zúčastnila i první české paralympijské výpravy na LPH v Atlantě (1996).

„Tam jsem byla asi přetrénovaná a možná i přemotivovaná. Na soustředěních v Turecku a na Kanárech mi to létalo jak blázen, ale v Atlantě jsem házela jak začátečník. Myslím, že jsem to někde na záchodě i obrečela“, vzpomíná s úsměvem Věrka.

Do Sydney (2000) už se nekvalifikovala.

„V roce 2001 se konalo v Nottwillu ve Švýcarsku první ME a nechala jsem se ještě ukecat, abych startovala. Získala jsem bronz v oštěpu. Ale pak už jsem se zúčastnila jen pár českých pohárů a MČR v Novém Městě. Naposledy, myslím, v roce 2003“, doplňuje Věrka.

Sport i přes řadu rekordů a množství medailí, ale i procestovaný celý svět, pro Věrku nebyl hlavním smyslem života v jinak nelehkém osudu vozíčkáře. Tím hlavním motorem byla a je rodina. Ještě během studií na VŠ v Brně, obor zemědělství – živočišná výroba, se vdala za spolužáka Honzu a narodil se jim první syn Honza (1970). Krátce po absolutoriu VŠ (Ing., 1972) ji úraz při autonehodě (1973) upoutal na vozík. Velkou životní změnu rodina zvládla a Věrka spolu s manželem Honzou dokázali přivést na svět syny Martina (1979) a Tomáše (1983). Z nichž Tomáš navázal na skvělou sportovní kariéru své mamky a po několik sezón patřil k elitním českým reprezentantům – diskařům.

Manželé Jiráskovi nejprve na rodinném statku v Sobotce a poté v Českém Meziříčí zasvětili svůj pracovní život chovu zemědělských zvířat, především koní.

David Šnajdr